Saša Milivojev - "Chlapec ze Žlutého domu: Díval jsem se, jak pilou řežou mrtvolu"
Saša Milivojev - spisovatel, básník, stĺpkar a politický analytik... Je jedním z nejpopulárnějších stĺpkarov v Srbsku, autorem pěti knih a stovkami sloupců zveřejněných v denících. Je autorem románu "Chlapec ze žlutého domu" a mnoha politických projevů. Jeho díla byly přeloženy do dvaceti jazyků po celém světě...

 

 English  Português  Español  Polski  Русский  Français  Srpski  Italiano  Shqip  Deutsch  Český jazyk  Magyar  Türkçe  Македонски  Slovenčina  اللغة العربية

 

 

 

 

Saša Milivojev

"Chlapec ze žlutého domu:

Díval jsem se, jak pilou řežou mrtvolu"

Saša Milivojev - spisovatel, básník, stĺpkar a politický analytik... Je jedním z nejpopulárnějších stĺpkarov v Srbsku, autorem pěti knih a stovkami sloupců zveřejněných v denících. Je autorem románu "Chlapec ze žlutého domu" a mnoha politických projevů. Jeho díla byly přeloženy do dvaceti jazyků po celém světě...

 

 

 

 

HLAS RUSKA

  visitor counter

 

"Živých lidi obvazovali ostnatým drátem a házeli dolů kopcem!" Toto je jedna z nejméně  těžkých vzpomínek hrdinu Saša Milivojev intervju knihy "Chlapec ze žlutého domu", které autor Saša Milivojev shromáždil v jednom, ne, ne obrazku - fragmentu šílených zločinů spáchaných albánskými teroristy v Kosovu před agresí NATO a po ní, a proti Jugoslávii.

Hlavni postava je 12-letý Srb ruského původu, který byl unesen uprostřed bílého dne a téměř se stal obětí černých transplantologov v pro zlo známém Žlutém domě, v severní  Albánii, kde bylo zabito nejméně 300 lidí, hlavně Srbů. Mnohé významné zdroje tvrdí, že jejich orgány byly prodávány v zahraničí, což umožnilo obohacení vůdce teroristické UÇK .

V rozhovoru pro Hlas Ruska spisovatel, publicista Saša Milivojev vysvětlil, jak přišel k nápadu napsat tuto knihu.

První a hlavní otázka - jaký je základ vaší knihy, t. j. jak jste se dostali do kontaktu, a dozvěděli se o strašných zážitcích dvanáctiletého chlapce?

- Jako autor, ozývají se vám ve chvíli ktera nadvišuje i samotný fenomén novinářské zprávy. Chlapec ze žlutého domu je nejvíce šokující román, který byl kdy publikován ve světě a stane se záhadou pro tribunál v Haagu. V roli vypravěče v románu, chlapec svědek hovoří o válce v Kosovu, o strašných zločinech neslavně známé  UÇK  nad unesenými oběťmi, obchodováním s jejich vitálními orgány a obchodováním s lidmi, pronásledováním, znásilňováním, etnickými čistkamy, koncentračnimi tábory a tajnými věznicemi, genocidou a tajemstvím. V naději, že román bude mít vliv na světovou veřejnost aby začala konat v souvislosti s vyšetřováním Žlutého domu a vyšetřováním vysoce organizovaného zločinu, když se ve válce porušily pravidla vedení války.

Při čtení seznamu nezvěstných a unesených osob v Kosovu a Metohii v roce 1999, seznam zveřejněn na internetových stránkách srbského ministerstva pro Kosovo a Metohii a na webové stránce ministerstva policie, jsem přišel s informacemi o strašných a smutných osudech obětí. Na seznamu je 1.128 osob. Mezi nimi byly ženy a děti a kněží. Každá stopa se ztratila ... Sesbíral jsem materiál pro román vyprávěním se svědky, s rodinami pohřešovaných a unesených, mluvení s členy jugoslávské armády a policie, kteří bojovali s teroristickými skupinami pro zlo známé UČK. Četl jsem obžaloby Prokuratury pro válečné zločiny, vykládal jejich a porovnával je se svědectvími svědků, mluvil jsem také s Albánci a okupanty a přišel jsem k strašidelných příběhem o pohřešovaných a unesených civilních obyvatelích.

Do jaké míry jsou fakta v románu Chlapec z žlutého domu beletrie a kolik odpovídají pravdě?

- Spisovatel má vždy nárok na beletrii, ale nepotřeboval jsem fikci pro takový dobrý román, bylo tam dostatek příběhů ze života, realita je tak strašidelná. A viděl jsem všechno jako film. Kromě rozhovorů se svědky jsem použil i policejní zprávy o teroristických útocích v letech 1998 a 1999 na území KaM. Ne já vymyslel válku v Kosovu, také jsem byl terčem bombardérů NATO a Black Hawks kvůli vymyšleném případě "Račák", když Srbové údajné zmasakrovali Albánců. Díky interpretací události války v Kosovu našel jsem  jeden společný hrob. Policie a prokuratura mají informace o uneseném autobusu v roce 1998, ve kterém byly horníci doly "Belačevac". Podle svědků byly oběti vrženy do studny v Kaljaji.

V úvodu, který se věnuje Carle Del Ponte, vyjadřujete své znepokojení nad tím, že mezinárodní společenství  "skrylo pod koberec" problémy černé  transpantológie na Balkáně. Proč je to podle Vas tak?

- Vzhledem ke skutečnosti, že téměř celý svět se zúčastnil války v Kosovu a při bombových útocích na Srby a Kosovo a Metohiu, dokonce i filipínské jednotky. NATO bombardovalo  Srbsko a tak podpořilo Albánci, aby pronásledovali a zabíjeli náš lid lid a aby na území naší provincie vytvořily stat zločinu a bezpráví, bohatství od krádeží rud a vitálních orgánů unesených civilistů na území naší provincie. Nicméně ani Albánci ani Srby nebudou z okupace osvobození, pokud nebudou spolupracovat. A když problémy černé transplantologie na Balkáně někdo chce "skryt pod koberec", znamená to že chrání sebe nebo někoho jiného od globálního soudu a veřejné hanby na mezinárodní úrovni.

Na internetu píší, že jste skoro první srbský novinář, který dal toto téma do centra své práce. Jak se to stalo? Jak jste se rozhodli řešit toto téma?

Všelicos se píše na internetu, ale mnoho věcí mě spojuju s Kosovem. Moje matka je z Kosova, byla narozená v Prištině, vyrůstala v Obiliči ... Na druhé straně je několik tisíc nevinných obětí, kteří žádají spravedlnost, jen v této válce. Utrpěný osudem nezvestnich a unesených jsem začal psát román, svědectví Chlapce ze žlutého domu. Chlapec ze žlutého domu se objevil ukázat světu že nejsme "nejvíce genocidní narod na světě". Tak, inspiroval jsem se Carlou Del Ponte. Seznámil jsem se s tragickými osudy obětí a bylo to silnější ode mě.

Jakou roli může sehrát prokuratura Srbska v mezinárodním vyšetřování obchodování s orgány?

- Prokuratura Republiky Srbsko musí veřejnosti odhalit tajemství masových hrobů, tak jak zveřejnili vyhlášení chráněného svědka, člena UÇK: "Vybral jsem srdce Srbu, i dale bušilo." Tato věta otřásla lidí po celém světě. Je to asi devatenáctiletý chlapec, oběť. Odhalením masových hrobů by srbská prokuratura dokázala genocidu vůči Srbům, a že stát Kosova byl genocidní, ne Republika Srbsko.

 

 Výňatek z knihy Chlapec z žlutého domu

(...)

Šli jsme ke dveřím, přes jejich okraje se prelamali paprsky světla. Bylo cítit vůni chlóru, podivný zápach, vůně nemocnice, vůně  léků ... Dveře se otevřely a silné světlo z operačního sálu nás oslepilo. Viděl jsem lékařů a muže na stole, kterému z těla něco vysávali, velkými a hrubými stříkačkami. Byl jsem malý a měl jsem strach, nevěděl jsem o čem to bylo. Pravděpodobně vysávali kostní dřeň, protože se také da transplantovat. Neviděl jsem tvář obete.Mal jsem pocit na zvracení. Viděl jsem jen, že oběť byla položena, jako kdyby byl v pozici kočky, se spojenými koleny a ohnutým hřbetem. Proto se domnívám o kostní dřeni. Toto dělali odborníci.

"Musíme čekat na dokončení," řekl Plešatý. Nedbal na to že pláču. Mohl mě nechat odejít, když by to byl chtěl.

"Jsem velmi vystrašený! Mam strach. Zabije mě? Nezabíjejte mě! Nezabíjejte!" - prosil jsem v slzách.

"Mlč!" - zmlkl jsem když mi přiložil pistoli k hlavě, třásl jsem se ze strachu a zimy. Moje nohy se třásly. Drkotaly mi zuby, tak bylo zima. Seděli jsme v rohu a čekali, až skončí. Lékaři nebyli v těch klasických nemocničních pláštích. Měli jen gumové rukavice a gumové zástěry kolem pasu, vše v jasno zelené barvy. Vzpomínám si na podlahu, na níž se stále modlím v slzách, obklopený rozházený stříkačkami a prázdnými plastovými lahvemi, stejně jako gáza, nasáknutými krví. Operační stůl byl obrovsky.

(...)

Nešlo o luxusně zařízenou operační místnost, obsahovala pouze ty nejdůležitější věci, nástroje a přístroje. Oběť, jejíž s největší pravděpodobností vybrali kostní dřeň, byla zmasakrována, prohození na vozík a vynesena z místnosti. Přinesly téměř mrtvého muže, kterého jsem viděl ve vězeňské cele jedouc chodbou. Byl žlutý, v ranách, jako mrtvola, jen bzučel. Dali mu anestezii. Velmi spěchali, položili masky na obličej, připravili nadoby. Oběť připevnili na nějaký přístroj, pravděpodobně zařízení na odsávání krve (suctio). Začal jsem ztrácet vědomí a viděl jsem je jako v mlze. Vchází další dva. Tři ...

(...)

Čekal jsem dlouho, chvějíc se. Viděl jsem jak Nosaty baly organ. Začal jsem slábnout, byl jsem zpocený nějakým studeným potom ...

Pronásledují mě hrozné obrázky. Mám těžkou trauma. Díval jsem se, jak pilou řežou mrtvolu. Když oběť byla zabalena do prostěradla, a pak is plachtou do hrubého igelitu, Vousatý otevřel dveře a hvízdl. Několik mladých mužů přišlo a vyneslo zmasakrovanu mrtvolu. Obával jsem se, že bych byl další, kdo by byl položen na stůl, ale byl jsem ticho protože jsem se bal Plešatého ktery držel na mě namířenou pistoli.

Nějaké ženy přišly a začali čistit stůl, a postříkali ho nějakým chemikáliemi. Jeden lékař byl středního věku, střední postavy a tlustý. Měl velke břicho, červeně tváře, husté černé obočí a kníry a strašný pohled. Druhý byl vyšší, tenčí, bledý na obličeji, s obrovským masitým nosem. Mluvili s Plešatým. Byly zde zdravotní bratři a sestry. Mám dojem že je v tom zatracený domě, kde pracovali na krádeži lidských orgánů, bylo dokonce padesát. Pamatuji si na jednoho černocha a jednoho bradatý, mudžahedínů. Kdo ví, z kterych vše krajin přicházejí tyto dobrovolníci. Běželi, vcházeli dovnitř, šli ven, střídaly se ...... Analyzovali odebranu krev ... I když jsem tehdy nevěděl co to je, jsem si jistý, že se zmiňovali o krevní složky jako bilirubin, hemoglobin, transaminázy a tak dále. Něco projednávaly. Vousatý se ke mně přiblížil a přešel mi prstem pod okem. Díval se mi na oční bělmo. Podíval se na mě: "Verdhëz".  "Máš žloutenku, do pi.e! Živi budeš hořet, pokud si mě nakazil!" - křičel Plešatý, mířící pistolí na mě.

"Ne! Nedělejte to, prosim. Nezabíjejte mě."

Udeřil mě pěstí do hlavy, zlomil mi nos a tahal mě za uši! Nosaty ho chytil za ruku a začal mě bránit: "Vezměte ho do nemocnice. Ať ho vyléčí a potom ho privedte zpět", snažil jsem se pochopit, co říkají. Žili jsme spolu a učili jazyky jeden od druhého.

Vzhledem k tomu, že moje orgány byly oslabeny akutní hepatitidou a žloutenkou, chtěli, abych se nejprve vyléčil a až potom aby mi vybrali orgány. Potom jsem odešel z toho zatracený domu, s obväzom na nose, nesuc so sebou strach ze smrti. Strachu jsem se zbavil až po devíti letech, a pak jsem o tom začal mluvit. Ale stále bolí, velmi. Říká se: "Čas léčí všechno." - Čas neléčí nic. Čas ničí. Čas je kat. Ve mně je nyní zřícenina, zaprášená a zahrabaná.

 

Přeložil

Dimitrije Marković

 

Саша Миливојев - Мальчик из Желтого дома

 

 

www.sasamilivojev.com

 Copyright © by Saša Milivojev, 2019 - All Rights Reserved